Co vás přivedlo k tomu trénovat nejmladší
hokejovou kategorii?
Libor: Nastoupil jsem hned ještě za studia na FTVS, nejdřív jsem trénoval
brankáře, prcky mám až od aktuální sezony. Vždy jsem se ale kolem dětí motal,
vnímal, jak kolegové vedou tréninky různých tříd. Nejdůležitější je malé děti
posouvat dál, mít návaznost, nastavenou koncepci.
Víťa: Je mi už pětasedmdesát, takže mě k tomu vedly hlavně vzpomínky na
mládí. Chvíli jsem se v minulosti živil jako učitel lyžování. Narodily se
mi dvě dcery, tak jsem si počkal až na vnuky, které jsem si „zatknul“. Jsem
myšlenkami pořád puberťák. Starší měl být lyžař, chtěl jsem se odstěhovat do
Krkonoš, kde bych ho učil lyžovat od podzimu do jara. Doma mi to ale samozřejmě
neprošlo, měli mě za blázna. Tak jsem jel koupit kolečkové brusle a pak začal
trénovat vnuky na Štvanici. Vyprdnul jsem se na učitelství a začal pracovat na
Spartě.
Uržet si pozornost malých dětí je často o nervy.
Mládnete s dětmi, nebo vám z nich naopak šediví vlasy?
Libor: Jak kdy (smích). Disciplína musí být, kluci a holky si na ni musí zvykat
odmala, aby s nimi trenéři ve vyšších kategoriích neměli problémy a tolik
práce. Děti jsou občas šíleně roztěkané, na zabití, druhý den na tréninku ale
většinou překvapí. Musíme je ale pořád brát jako děti a spoustu věcí jim
odpustit.
Víťa: Musíte to mít jako drogu. Když vidíte na ledě i čtyřleté děti ve výstroji,
považujete je za sobě rovné. Občas je ale třeba přitvrdit, jinak by začala
absolutní anarchie. Musí vědět, že když už trenér zařve, musí poslechnout. A
pochopit, že křikem a povzbuzováním jim vlastně dáváme najevo, že je máme rádi
a máme zájem, aby se zlepšovali.
Vzpomínáte si, čím vám děti naposledy vyrazily
dech?
Libor: Nedávno mě při zápase dostali při zápase tři kluci. Nepatří
k nejlepším, ale ohromně bojovali. Co neuměli, dohnali zarputilostí.
Vybavuju si taky moment ze soustředění, kdy jsme trénovali souboje a po jednom
z nich si dva ťukli pěstičkou úplně stejně, jako to dělají dospěláci.
Dobrej souboj! Z toho mi spadla brada.
Víťa: Už ve druhé třídě se mezi sebou baví podobně jako junioři. Teď za mnou
přijel sedmiletý klučík a říká mi: „Víťo, mám nový brusle, jdou mi blbě brzdy,
mám je blbě nabroušený!“
Mají to i malí sparťanští hokejisté na hřištích
soupeře těžké jako A-tým?
Víťa: Jakmile vyjedeme ven, rodiče soupeřů nám začínají nadávat. Rivalitu
vytváří jen rodiče. Děti to bohužel vnímají, ale časem proti tomu začnou být
odolní a naopak je to posílí.
Budujete u nich vztah ke Spartě?
Víťa: Jasně! Před zápasem si třeba zakřičíme pokřik, kdy mi odpovídají na barvy
našeho klubu. „Modrá! Je dobrá! Žlutá!
Je krutá! Rudá! To je naše krev! Naše krev je Sparta!“ V žádném případě je
ale neučíme žádné nadávky.
Libor: Kluky ale není třeba nic učit. Vycítí to sami. Jsou rádi, že mají na sebou
dres s velkým „S“, uvědomují si, za koho hrají. Když jim na střídačce
řeknu: „Jste sparťani, tak bojujte!“ - opravdu to funguje. Mají to v sobě.
Víťa: Hokej se pro ně postupně stane drogou. Jednomu klukovi jsem v legraci
řekl, že nové brusle nemá nahřívat v troubě, ale má si je dát na nohy a
ohřát si je na nohou v posteli, aby mu padly. Druhý den přišla maminka, že
má doma roztrhané prostěradlo, že kluk chce spát v bruslích.
Za nejmenší hokejisty platí rodiče na Spartě jen 500
korun měsíčně, což odpovídá cenám za jednoduché kroužky. Dětí na hokeji ale
oproti minulosti ubylo.
Libor: Je to tak, je méně dětí a více možností, než tomu bylo dříve. Když jsem začínal, bývalo nás
v přípravce až šedesát. Dnes jsme lehce nad polovinou.
Víťa: Být předsedou vlády, nařídil bych všem důchodcům, že práci zabalí hned
v důchodu a budou se starat o své vnuky! Největší problém v Praze je
totiž dostat děti na sportoviště, pokud ho nemají přímo za domem. Před padesáti
lety došli mladí hráči klidně pěšky ze Žižkova na Štvanici. Ale pusťte dnes
sedmileté dítě, aby dojelo tramvají ke stadionu. Budete mít strach, aby ho
nějaký blázen po cestě nepřejel. Právě dědečkové a babičky mohou děti odlákat
od počítačů a vést je k aktivitě, třeba právě na Spartě.
Do kdy musí být tréninky především hrou?
Libor: Alespoň do třetí, čtvrté třídy.
Víťa: Dál už se dělají hlavně hokejová cvičení. Do té doby se musí děti hokejem
hlavně bavit, hrát nějakou hru, blbnout na ledě.
Na Spartě hraje i několik dívek. Jak snáší
atmosféru spíše chlapeckého kolektivu?
Libor: Úplně normálně. Tráví s klukama hodně času, trénují spolu odmala, od
přípravky. Berou je stejně jako úplně jiné kluky a spoluhráče.
Víťa: Kluci jim nic
nedarují. Dívenka má totiž většinou staršího bráchu, co už ji vycvičil. Hokej
znají většinou z domova. Holky jsou navíc většinou strašně šikovný.
Kdy se dá u dětí rozpoznat talent?
Libor: V přípravce, první a druhé třídě to nejde. Znám spoustu případů, kdy
byli kluci ve třetí, čtvrté třídě mezi nejhoršími a v průběhu let ostatní
dotahovali a nakonec to dotáhli nejdál.
Víťa: U některých ale rozpoznáte v očích zápal. Když mu jiskří, je větší
předpoklad, že to dotáhnou alespoň do juniorů.
