Hokejové začátky
Kdy a jak jste se dostal k hokeji?
Myslím, že to bylo ve třech letech. Tenkrát mě rodiče učili bruslit na rybníku a potom jsem začal chodit na nějaké nábory a podobně.
Byl hokej okamžitě na prvním místě, nebo jste dělal i jiné sporty?
Dělal jsem více sportů. Hrál jsem tenis, občas i fotbal, závodně jsem lyžoval, ale hokej to nakonec vyhrál. Bavil mě nejvíc, asi protože to je kolektivní sport.
Někteří žáčci s hokejem skončí, protože je to zkrátka přestane bavit. Měl jsem někdy podobné „zaječí“ úmysly?
Když jsem byl menší, tak jsem si po nějakém nevydařeném utkání říkal, že bych skončil, ale nikdy to nebylo nějak vážné. Vždycky jsem věděl, že chci hrát dál, i když to občas bylo těžké.
Jak vzpomínáte na své působení v Písku, ve kterém jste hrál před příchodem do Sparty?
Celkem rád. Byl jsem tam doma, vlastně jsem hrál jenom tam. Beru to tak, že mě tam vychovali a vzpomínám na to rád, ale stejně rád jsem tady.
Vy nepatříte mezi hráče, kteří by vysedávali na trestné lavici, proto mě zaujaly statistiky z vaší poslední sezony v Písku, kde jste nasbíral 88 trestných minut...
Byl jsem kapitán, takže jsem hodně zkoušel nějaké ty řeči. Většinou to byly osobní tresty.
Přestup do Sparty
V šestnácti letech jste odešel do Sparty, jak došlo k tomuto přestupu?
Bylo to právě po sezoně v Písku, kdy jsme hráli extraligu. Měl jsem dobré bodování, takže si mě asi všimli, i když jsme patřili k nejhorším týmům ligy. Oslovil mě pan Geffert, s kterým jsme se poté několikrát sešli a nakonec se domluvili. Byl jsem za tu nabídku hodně rád.
Odešel jste v poměrně mladém věku do cizího města. Jaké to pro vás bylo a co na to říkali rodiče?
Začátky byly těžké, ale všichni se mi tady snažili pomáhat. Zároveň mě hodně podporovali i rodiče, kteří můj odchod brali celkem v pohodě, protože moje sestra odešla do Prahy už v patnácti, takže byli zvyklí.
Takže s aklimatizací pomohla i sestra?
Pomohla, ale my jsme se hodně míjeli, protože měla svoje aktivity. Já jsem přišel z tréninku a ona pak šla většinou do práce. Byl jsem rád, že tady mohu být s ní, ale asi nejvíc mi pomohli spoluhráči.
Jak se vám na Spartě zalíbilo?
Líbí se mi tady moc. První zápas jsem tu hrál ještě v dorostu s Pískem a už tehdy se mi tady hodně líbilo. Všechno na mě působilo dobře. Ta aréna má takové zvláštní kouzlo, už od začátku jsem se tady cítil jako doma.
Do podvědomí sparťanských fanoušků jste se dostal především v loňském roce, kdy jste měl skvělou sezonu s juniorkou. Jak na ni vzpomínáte?
Vzpomínám na to strašně rád, bylo to výborné. Říkám si, že jsme si to tolik neužívali, když jsme nevěděli, jak to plyne. Ale nyní vím, jak to bylo super. Teď jsme se s většinou těch kluků rozešli, rozpustili jsme se do prvních lig a podobně. Opravdu na to moc rád vzpomínám, až je mi někdy smutno, že už spolu nemůžeme hrát.
Začátky v A týmu
Extraligu jste poprvé okusil v lednu. Jaké to bylo, ocitnout se najednou v kabině áčka s Výborným či Tonem?
Předtím jsem s nimi párkrát trénoval, pak jsem jel s týmem do Davosu, tak jsem se tak nějak otloukával. Bylo to něco nového. Měl jsem s tím trochu problém, protože mi chvíli trvá, než se aklimatizuji. Potýkal jsem se a ještě trochu potýkám se sebedůvěrou, ale jinak je to super. Navíc jak Davida Výborného, tak Petra Tona odmalička sleduji a vzhlížím k nim jako ke svým vzorům, bylo úžasné s nimi být v kabině. V play-out se mi ještě poštěstilo si s oběma hráči zahrát. S odstupem času na to koukám jako na takové splnění snu. Jako malý kluk jsem si ani nepředstavil, že s těmi, co střílí jeden gól za druhým, budu stát na ledě ve stejné lajně.
Většina mladíků poprvé naskočí za áčko v extralize, vy jste měl premiéru právě v Davosu na Spenglerově poháru, kde jste hrál proti kvalitním evropským týmům…
Bylo to určitě jiné. Hrál jsem jen jeden zápas, protože nás tam bylo hodně, ale bylo to proti Petrohradu, takže to byl docela velký skok.
První gól v extralize jste vstřelil proti Kladnu, ale bylo to v play-out. Není pro vás cennější branka, kterou jste dal letos na Kometě?
Za gól na Kometě jsem rád, ale jako první gól beru ten na Kladně, i když to bylo v play-out. David Výborný taky vstřelil 200. gól v play-out, tak to prostě je.
Začátek letošní sezony pro vás zatím vypadá dobře. Dostáváte šanci v áčku, důvěru trenérů při nájezdech, jednou jste byl vyhlášen hráčem utkání…
Takhle to zní dobře, ale pořád je to pro mě velký skok. Chtěl bych podávat ještě lepší výkony, ale je pravda, že zatím mohu být spokojený, co se týká šancí od trenérů.
Draft NHL
Kdy jste se dozvěděl, že jste v hledáčku skautů, a jak jste to pociťoval?
Bylo to nějak začátkem loňské sezony, protože Frank Kučera má strejdu skauta a říkal mi, že se na mě budou chodit dívat, ale nějak jsem si to nepřipouštěl. Až potom, když už se o mě začali zajímat agenti. Celkem mě svazovalo, když jsem se soustředil, jestli tam ten skaut je, nebo ne. Proto jsem se snažil na to nemyslet, soustředit se na svůj výkon a nepřipouštět si, že tam někdo je.
A podařilo se vám na to během zápasu nemyslet?
Myslím, že poprvé, když mi někdo řekl, že je tam skaut, tak mě to, ač jsem nechtěl, znervózňovalo. Ale potom jsem už na to nemyslel.
Loni jste prošel draftem jak KHL, tak NHL. V KHL si vás vybral Čerepovec, v NHL Montreal…
O draftu KHL jsem vůbec nevěděl, o NHL se na konci sezony začalo mluvit, protože jsem se začal scházet se skauty na nějaké pohovory, ale o KHL jsem vůbec neslyšel. Potom mi psal Vojta Sedláček něco o Rusku, tak jsem si říkal, co se stalo, že by mě vyměnili, nebo co? A pak jsem zjistil na internetu, že jsem draftovaný. (smích) NHL už jsem potom začal vnímat, když jsem se scházel se skauty.
Jak jste prožíval samotný draft NHL?
Moc jsem se na to nechtěl soustředit, ale samozřejmě jsem se průběžně díval na výsledky, nedalo mi to. Ale zároveň jsem řešil s agentem, který tam byl, nabídku, která přišla, že bych tam mohl jít hrát do juniorky. Zvažoval jsem to, ale kvůli smlouvě to nebylo možné.
Zákulisí NHL jste mohl poznat nejen na kempu, ale i tady při návštěvě Rangers. Jak jste prožíval celou návštěvu Jezdců, ať už organizaci v hale, nebo společnou akci?
Mně se to samozřejmě líbilo. Těšil jsem se na zápas, ale bohužel den předtím jsem onemocněl, takže jsem přišel jak o společnou večeři, tak o zápas. Na večeři jsem nešel, protože mi nebylo dobře a chtěl jsem druhý den hrát, ale bohužel ani to nepomohlo, tak jsem o utkání přišel. Mrzelo mě to, chtěl jsem si proti nim zahrát, ale říkal jsem si, že se nedá nic dělat, musím se z té nemoci vykopat, abych mohl hrát v neděli extraligu.
V létě jste se zúčastnil přípravného kempu Montrealu. Mohl byste přiblížit, jak to na takovém kempu vypadá?
Byl to kemp nováčků, takže nás tam bylo asi dvanáct. Ti, co byli draftovaní letos, někteří, co byli draftovaní loni, a pár hráčů na zkoušku. Celou dobu se nám snažili ukázat věci, které tam dělají, ať v posilovně nebo na ledě. Věnovali jsme se hlavně technice bruslení, jak jsem slyšel, tak takhle to dělá většina týmů. Jinak jsme byli ve stejném zázemí, kde trénují hráči Montrealu, a to mě velice zaujalo. Bylo by krásné jednou tam hrát.
Měl jste vůbec perné léto. Kromě tohoto kempu jste absolvoval přípravu se Spartou, několik přípravných kempů s reprezentací, to je docela dost…
Taky si myslím. Teď si občas říkám, že je to docela znát, protože jsem pořád nějaký unavený a asi je to tím. Hodně se to sešlo, měl jsem asi jenom deset dní volno.
Jak využíváte to málo volna, které máte?
Hlavně k odpočinku. Buď ležím doma, nebo jdu do kina, ale nic náročnějšího už nedělám.
Mládežnická reprezentace
Jste také členem širšího kádru reprezentační dvacítky, kdy jste dostal první nabídku reprezentovat?
Bylo to letos v únoru, kdy jsem dostal pozvánku ještě do reprezentační devatenáctky.
V reprezentační přestávce odjíždíte na Turnaj čtyř, kde budete mimo jiné bojovat o možnost účastnit se mistrovství světa. Jak vidíte svoje šance na to, že se do Kanady podíváte?
Nechám to na trenérech, samozřejmě bych tam rád jel. Uvidíme, jak to bude vypadat, je to taky na mých výkonech.
Říkal jste, že k hokeji vás přivedli rodiče. Jak oni prožívají vaši hokejovou kariéru?
Prožívají to dost, často jezdí na zápasy a jsou určitě rádi, ale zároveň se trochu strachují o školu.
Hokej a škola
Takže se vám nedaří kombinovat hokej se školou?
Teď je to strašné. Loni jsem první pololetí nějak zvládal, ale potom to začalo s áčkem, tak to druhé pololetí bylo jiné, jak mi učitelé naznačili. Nicméně třeťákem jsem prošel. Teď mám individuální plán, ale zatím je to hrozné, protože ještě občas jezdím do Berouna, tak nejsem schopný se nic naučit.
I přes to, uvažoval jste, že byste šel po ukončení střední školy na vysokou?
Chci si hlavně dodělat tu střední, pak se uvidí, co dál. Dřív jsem chtěl jít na vysokou, ale teď nevím, jestli by to fungovalo, když už mám problémy se střední školou.
Většina hráčů má své oblíbené číslo, které nosí na dresu, ale jak je to u vás? V Písku jste měl 17, ve Spartě 13, 33 a 21, v reprezentaci nosíte 15…
Je to ta 17. Když jsem přišel na Spartu, tak jsem si nemohl moc vybírat. V áčku jsem sice chtěl 17, ale nakonec jsem dostal 21. A v reprezentaci jsem 15 dostal taky přidělenou, ale neřešil jsem to, moc si na to číslování nepotrpím.
Měl jste někdy vážnější zranění, u kterého jste si říkal, že je možná s hokejem konec?
Před třemi nebo čtyřmi lety jsem kvůli problémům s úpony nehrál asi půl roku, tak to bylo takové vážnější, ale myslím, že jsem si tehdy neříkal, že už bych nehrál. Ale bylo to hrozné, byl to nezvyk, předtím jsem chodil každý den na trénink a najednou jsem neměl co dělat. Sice jsem chodil do školy, ale to mě tak nenaplňovalo. (smích)
Je někdo s kým opravdu rád hrajete a naopak někdo, koho proti sobě na ledě nerad potkáváte?
Loni jsem nastupoval třeba s Robertem Sovíkem, Frankem Kučerou, Tomášem Rubešem a Šimonem Antončíkem. S těmi čtyřmi jsem vždycky rád na ledě. Naopak někoho, koho bych nesnášel, opravdu nemám. I když, hrál jsem v Davosu proti Arťuchinovi. Tomu koukalo z očí, že je trochu mimo děj, tak jsem čekal, co z něho vypadne. Ale možná bych si proti němu ještě rád zahrál.
