Kdo by očekával chodící horu svalů s cynickým a nemilosrdným pohledem, byl by zklamaný. Úsměv, zdravá sebedůvěra, příjemné vystupování a vstřícnost. Tak by se dal charakterizovat obránce pražské Sparty, který na ledě chrání své spoluhráče a užívá si hokeje...
Davide, už jsou to pomalu čtyři měsíce od Vašeho příchodu do Sparty. Jak by jste zhodnotil dosavadní působení v Holešovicích?
Zatím si nemám na co stěžovat, jsem spokojený. Týmu se daří, což je pro mě hlavní a dělá mi to radost. Po osobní stránce si myslím, že to není špatné, ale jsou i zápasy, které by mohly být z mé strany lepší. Když to ovšem shrnu, tak je to zatím dobré. Teď nás čeká to nejzábavnější období, kterým je play-off a já se na to těším.
Váš příchod do holešovického týmu byl plný napětí. Spolu se Spartou jste drželi fanoušky po dlouhou dobu v napětí a nejistotě. Co Vás nakonec přesvědčilo o podepsání smlouvy se Spartou?
Rozhodl jsem se pocitově. Můj pocit byl již zezačátku dobrý. Poté v tom hráli roli i fanoušci, protože jsem od nich cítil podporu, což také ovlivnilo moje rozhodnutí. Můj osobní pocit hrál asi největší roli.
Když se někde objeví Vaše jméno, fanouškům se ihned vybaví vysoký chlap s drsným výrazem, který na ledě sjednává pořádek a vyhledává pěstní souboje. Jak jste se srovnával s tím pohledem okolí, které ve Vás vidělo hlavně bitkaře než hokejistu?
Abych pravdu řekl, tak jsem to moc nevnímal. Kdybych si nebyl jistý tím, že můžu hrát hokej a nebýt na ledě pouze od pěstních soubojů, tak bych sem vůbec nechodil. S tím tlakem jsem byl smířený a byl jsem na něj připraven, ale nic mě nepřekvapilo. Věděl jsem do čeho jdu, bylo mi jasné, že pokud nebudu předvádět adekvátní výkony, tak budu na ráně. Počítal jsem s tím, že v tom případě se na mě povalí vlna kritiky. Kdybych se toho bál, tak tu teď nejsem.
Před svým příchodem ze zámoří jste v extralize nepůsobil. Jaký dojem na Vás zanechala česká nejvyšší hokejová soutěž?
Extraliga je dobrá soutěž se spoustou talentovaných a šikovných kluků. Ať už se jedná o mladíky nebo starší hráče. Máme tu kvalitní soutěž se čtrnácti mužstvy, kdy poslední může zaskočit a porazit prvního. Tato soutěž má dobrou úroveň.
NA ŠTVANICI JSEM POŘÁD KOUKAL PO HOKEJISTECH, PŘIZNAL KOČÍ...
Pryč od aktuálního dění. Přejdeme do hlubší minulosti, která se týká Vaší hokejové kariéry. Kdy jste vůbec začal s hokejem?
Začínal jsem na Štvanici s krasobruslením. To mě ovšem nebavilo, dělal jsem to pár měsíců, než jsem přešel k hokeji. Na Štvanici byly dvě kluziště. Na tom menším se dělalo krasobruslení a to větší sloužilo hokejistům. Já jsem při trénincích vůbec nedával pozor, protože jsem pořád koukal po hokejistech na vedlejším klužišti. (smích) Poté mě děda přivedl k hokeji.
Každý z nás si projde svým obdobím mládí, kdy přichází puberta a člověk se těžko rozhoduje o tom, co nakonec bude dělat. Kdy jste si definitivně řekl, že hokej je Vaše priorita?
Věděl jsem to od začátku. Vždy jsem chtěl hrát hokej a poté to nějak vyplynulo. Touha hrát hokej byla opravdu silná, ani jsem si nedokázal představit, že bych se živil něčím jiným než hokejem. Mezi tím šestnáctým až devatenáctým rokem se to definitivně ustálilo a skončil jsem u hokeje.
Mnoho mladých kluků plní své pokoje plakáty svých oblíbenců. Byl to také Váš případ?
Neměl jsem hráče, kterého bych vyloženě hltal, ale hodně se mi líbili právě bitkaři z NHL. Sbíral jsem jejich plakáty a hodně jsem o nich četl. Líbi se mi, protože v mých očích to byli takoví válečníci. Bojovníci týmu. Líbilo se mi, co dělají. Když jsem šel poprvé do Kanady, tak jsem samozřejmě nechtěl být vyloženě bitkař, ale tvrdá hra se mi zamlouvala. Nakonec se ze mě stal postupem času bitkař.
V mládí jste extraligu přeskočil a rovnou se vydal za moře. Tam na Vás musela číhat hromada nových věcí. Co Vás nejvíce překvapilo?
Asi to menší hřiště. Z Čech jsem byl zvyklý na větší led, což mi trochu dělalo problémy při rozehrávce, kdy to bylo o něco těžší, protože na nic nebyl čas. Přesto se nenašlo nic, co by mě nějak výrazně překvapilo. S tvrdou hrou jsem počítal. Každý věděl, že za mořem je styl hry o něco tvrdší, takže jsem věděl, do čeho jdu.
Také hokej má svou královnu. Tou je bezesporu zámořská NHL. Nejlepší soutěž světa s nejlepšími hráči, trenéry a zázemím. Co dělá tuto soutěž ojedinělou?
Absolutně profesionální přístup všech hráčů, trenérů a manažerů! (důrazně) NHL je soutěží, která má obrovskou úroveň. (dlouze přemýšlí) Nevím, jak bych to popsal, ale tou profesionalitou je to prostě špička, solidní soutěž. Každý hráč, trenér i manažer k tomu přistupuje profesionálně a to je hrozně pěkné. Až když tam člověk je, tak pozná, jak speciální NHL je. Atmosféra celé soutěže je úplně někde jinde. Samozřejmě je to také halama a tím humbukem kolem.
Prošel jste týmy v nižších soutěžích, oblékl dres Tampy, Chicaga nebo Colorada. Kde se Vám osobně líbilo nejvíce, když vezmete v potaz veškeré okolnosti?
Řekl bych, že asi v Coloradu, kde jsem byl poslední dva roky. Tam se mi líbilo hodně.
DAVID KOČÍ: BITKAŘI JSOU ZCELA NORMÁLNÍ SOUČÁSTÍ TÝMU
Bitkaři. Pro mnohé z fanoušků velcí hráči, kteří mají jasně danou úlohu v týmu. Vyhledávají pěstní souboje, baví publikum a chrání své spoluhráče. Pro mnohé jsou to blázni, kteří se nechávají platit za to, že se bezhlavě perou. Jak by jste tyto hráče charakterizoval Vy? Jaká je konfrontace takových těch bláznů a normálních hráčů s fyzickými parametry pro pěstní souboje?
Jsou to absolutně normální lidé a hráči. Někdy jsou to trochu blázni, někdy nejsou. Nedají se hodit do jednoho rozdílného pytle od všech ostatních hokejistů. Máš srandovní bitkaře, suchý bitkaře, bláznivý bitkaře, nebo máš také hodné bitkaře. (smích) Úplně stejné rozdělení jako u normálních hráčů. Každý z nich má svou osobnost a personalitu, kterou vystupuje. Není to tak, že by bitkaři byli jiní, něčím zvláštní nebo speciální. Bitkaři jsou normální součástí týmu a takový je na ně pohled. Vystupují zcela přirozeně a běžně jako ostatní hráči.
V zámoří jste podstoupil řadu pěstních soubojů. Vzpomínáte na nějakou bitku, která by Vám utkvěla v paměti? Nějakou, která by se odlišovala od těch ostatních...
Takových bitek je dost. Dost pěstních soubojů se povedlo a na některé vzpomínám. Ať už to byly potyčky s MacIntyrem, Grattonem nebo Orrem. Také vzpomínám na souboje s Derekem Boogaardem před třema, čtyřma rokama. Jsou bitky, které se mi třeba povedly, některé ne. Každý souboj má něco svého.
Mnoho fanoušků v Evropě překvapí, když zjistí, že právě bitkaři patří v zámoří k nejaktivnějším hokejistům na charitativním bojišti. Jste v tomto směru také aktivní?
Když někdo dělá charitu a dělá jí upřímně, tak o tom nikdy není nikde psáno a mluveno. Tak to prostě je. To ostatní už je pouze divadlo a nesmysly, aby se někdo zviditelnil. Tohle já nedělám, dělám si svoje a necítím potřebu, aby to bylo někde na očích.
Při pohledu na Vás pociťuje člověk určitý respekt. Jste velký chlap se zabijáckým pohledem, který si dokáže od okolí vybrat špetku uznání. Jaký jste v běžném životě?
Jdu si vždy za svým. To je taková moje priorita. Když něco chci a cítím k tomu nějaké nadšení, tak se postavím a jdu si za tím. Poté prakticky neznám překážky, jsem schopný zabrat a dotáhnout věci do úspěšného konce. Samozřejmě nejdu přes mrtvoly, ale chci si své cíle splnit a dotáhnout je do úspěšného konce.
Zmínil jste krasobruslení. Mnoho lidí by pravděpodobně pobavila představa, že jste zápasil s krasobruslařskými prvky. Máte nějaký pikantní koníček, který by do Vás lidé na první pohled neřekli?
Moc speciálních koníčků nemám. Když už se něčemu věnuji, tak se tomu věnuji stoprocentně. Aktuálně je mým koníčkem hokej. (přemýšlí). Opravdu mě nic speciálního nenapadá. (úsměv)
