Co se vám aktuálně odehrává v hlavě po této velké hokejové změně? 
Vše zatím vnímám spíše realisticky, bez velkých emocí. Věděl jsem, že s aktivním hokejem končím. To už jsem měl ve své hlavě vyřešené. Když mě Toňák (Petr Ton, pozn. aut.) oslovil, měl jsem velkou radost, že dostávám opět možnost zapojit se do chodu klubu, jen o patro výš, než jsem byl celou kariéru zvyklý. Jsem šťastný, že jsem mohl zůstat u hokeje, navíc právě ve Spartě. 

Strávil jste neuvěřitelných devatenáct sezon v A-týmu Sparty, další pak v mládežnických kategoriích. Málokdo zná zákulisí klubu víc než vy…
Je to obrovský kus života, který jsem tady strávil. Až na pár let v cizině jsem nepoznal jiné hokejové prostředí, vždy jsem se ale chtěl vrátit zpátky do Sparty. Doufám, že nám to bude klapat, a věřím, že tu zůstanu ještě několik dalších let. 

Jak vnímáte přechod z hráčské kabiny do managementu? 
Jsem tu zatím hodně krátkou dobu, musím všechnu novou práci teprve poznat. Není toho rozhodně málo, ale věřím, že se do všeho brzy dostanu a budeme s Petrem dobře fungovat.

S drtivou většinou hráčů se dobře znáte, loni jste spolu odehráli závěr sezony. Budete k nim měnit svůj přístup?  
Rozhodně si neplánuji zvyšovat autoritu tím, že by mi najednou všichni museli vykat. O tom respekt není. Nadále si se všemi budu tykat. Nechci na přístupu nic měnit, budu se chovat jako vždycky. Samozřejmě mě čekají i nepříjemná rozhodnutí, jak pro mě, tak i ve vztahu ke klukům v kádru. Vztah s hráči se logicky trochu změní, nebude už na takové kamarádské bázi, ale rozhodně se nehodlám měnit jako člověk. Nechci, abychom na sebe koukali skrz prsty. 

Za vaši kariéru se nad vámi vystřídalo několik sportovních manažerů. Máte někoho, od koho byste si chtěl vzít příklad? 
Nechci někoho kopírovat, ale líbil se mi přístup Viliama Siveka. Tehdy vše klapalo, bylo vidět, že svou práci dělá opravdu srdcem. 

Máte na Spartě i malého syna. Jak na novou životní etapu reagoval on a vaše nejbližší rodina? 
Děti chtěly, abych ještě hrál, nechápou, že člověk stárne a hokej nejde hrát do důchodu. Zbytek rodiny byl ale rád, že jsem tuhle šanci dostal. I já jsem rád, že u hokeje nadále zůstávám. Není to pro nás taková změna, nemusíme se stěhovat a nikam cestovat. To je super. 

Jak se těšíte na spolupráci s Petrem Tonem? 
Byl bych moc rád, kdyby nám to v kanceláři klapalo podobně jako na ledě. Myslím, že si budeme rozumět, v některých ohledech máme podobné názory, v něčem zase odlišné. To je jedině dobře. Je potřeba slyšet i názor, který se druhému úplně nelíbí. 

Co máte společného a v čem jste naopak odlišní? 
V nové pozici to zatím mohu jen těžko soudit. Na ledě byl ale Toňák trochu uzavřenější do sebe. Je větší detailista, záleží mu na kvalitě ledu, více řeší ostrost bruslí, zázemí. Já na tyto aspekty nikdy tolik nebyl a mával nad nimi rukou. Myslím, že je navíc o něco přemýšlivější, já dám spíš na pocity a selský rozum. Nevidím v hokeji takovou vědu, Petr se nad ním zamýšlí mnohem podrobněji.  

Co byste rádi předali hráčům, ve vašem případě bývalým spoluhráčům, aby se jednou přiblížili podobným metám, jakých jste dosáhl vy?
Nerad bych říkal, že za nás něco bylo lepší. Dnešní generace je jiná, než jsme byli my. Není třeba jim ale radit něco speciálního. Každý by měl hrát co nejlépe za svůj klub, ale zároveň si uvědomit, že reprezentuje i své jméno a jen on si vytváří svou vlastní vizitku. 

Ve Spartě jste zanechal neuvěřitelnou stopu, držíte rekord v kanadském bodování a nikdo nezískal se Spartou víc titulů než vy. Končíte v pozitivním duchu, ačkoliv bez pomyslné zlaté tečky?
Určitě jsem neskončil na vrcholu, na ledě jsem cítil, že už to není ono. Věk byl znát. Ale skončil jsem s daleko lepším pocitem než v případě hořké předchozí sezony. I po těch pouhých devíti zápasech, které jsem na jaře odehrál, poté, co jsem téměř celou sezonu netrénoval, jsem nakonec kariéru ukončil se vztyčenou hlavou. To je mnohem příjemnější pocit. 

Kariéru začínáte i končíte na stejném místě. Co vám utkvělo v hlavě z úplného začátku kariéry?
Nejsem moc nostalgický typ, co by se ohlížel za kariérou. Pamatuji si své začátky, vzpomínek mám spoustu. Na Spartě mi bylo vždycky dobře, byla tu dobrá parta lidí, zažili jsme spolu spoustu úspěchů. Vždy jsem se sem rád vracel. Mohu o Spartě mluvit jenom v dobrém, protože právě dobrých vzpomínek mám v hlavě nejvíce. 

Do Sparty jste se několikrát během své kariéry vracel. Bylo to volání domova, nabídka, co byste neodmítl? 
Dá se to tak brát. Třeba v sezoně 2005/2006 jsem se vrátil ze švýcarského Klotenu, právě za vedení pana Siveka, když se klub zmítal ve výkonnostní krizi. Cítil jsem, že bych měl Spartě pomoct. Nakonec z toho byl překvapivý titul. Vždy jsem se tu cítil jako doma a přiznávám, že mě to ze zahraničních angažmá po určité době táhlo zpátky. Mám tu okolo rodinu, kamarády… 

Máte za sebou i čtyři zahraniční štace, ve Švýcarsku, Rusku, Švédsku a zámořské NHL. V čem vidíte pozitiva a negativa těchto životních etap? 
Švýcarsko bylo skvělé, moje první zahraniční štace, kde jsem měl obrovské štěstí na lidi. Dodnes tam mám kamarády. Poznal jsem život mimo Spartu, mimo republiku. Na Rusko moc dobře nevzpomínám, tam se nikomu z nás moc nelíbilo. K mé smůle jsem si v této lize zahrál během výluky NHL, kdy se do soutěže nahrnula spousta nových hráčů. Švédsko bylo perfektní a jeden rok v NHL? To byl pro mě splněný sen. Strašně jsem si to užil, i když byly chvíle, kdy jsem na vše nadával. Dnes ale mohu říct, že jsem si zahrál nejlepší soutěž na světě. Za to jsem moc rád. 

Sbíral jste i medaile, kromě zlata a stříbra s národním týmem jste pozvedl ve Spartě čtyřikrát titul pro mistra extraligy. Který z titulů byl pro vás nejsladší? 
Těžká otázka. Asi rok 2000, kdy jsme slavili titul na Spartě i s národním týmem. Ve Spartě jsme tehdy měli asi vůbec nejlepší tým, utnuli jsme navíc do té doby neporazitelný Vsetín, mezi kluby byla obrovská rivalita. Na to mám nejvíce vzpomínek. 

Fanoušci i po konci loňské a předloňské sezony vyvolávali vaše jméno. Těší vás, že k tomu budou mít prostor i nadále? 
Musí se nám ale dařit! Budu ještě raději, když budou vyvolávat kluky na ledě. Já už po děkovačce rybičky skákat rozhodně nemusím. (smích) Ať si je užijí oni, my s Petrem jsme jich zažili dost a rádi na ně budeme koukat společně z tribuny.