Nevyhledáváš pozornost médií, radši zůstáváš v ústraní. Měl jsi to takto nastavené odjakživa?
První roky v Americe byly divočejší. Objevoval jsem se různě v novinách, hokejových magazínech, na billboardech. Až z toho člověku trochu šibne, když zjistí, co ztráta soukromí obnáší. Okolo třicátého roku jsem zjistil, že mi to nedělá úplně dobře. Radši jsem se schoval, snažím se nebýt příliš vidět, nedávat o sobě zbytečně vědět. Co je potřeba, to samozřejmě udělám, ale pozornost nevyhledávám.

Například v Bostonu jsi ale musel být na očích hodně, fanoušci tam hokeji rozumí, museli tě poznávat i na ulici.
Nejen tam, ale také ve Washingtonu i New Yorku část lidí hokejem žije. Hráče, kteří hráli za tým více sezon, poznávali na ulicích, chtěli se vyfotit. To samozřejmě nikoho neobtěžuje. Ale straním se toho, abych visel někde na billboardech, ukazoval své soukromí na Instagramu a podobně. Radši žiju potichu, než aby se o mně vědělo až příliš.

Přitom jsi hodně společenský člověk. Po každém tréninku ještě vysedáváš na lavičce se spoluhráči. Chodíte si spolu „poťapať“. Co řešíte?
Nic hlubokomyslného! Spíš momentální situaci v týmu. Rád si po tréninku pokecám s Polym, Sašou, minulou sezonu se k nám do party často přidával Ondra Němec. To samé Bingo, trenér brankářů. Tady je prostor si pokecat. V kabině už se všichni svlékají, sprchují, chystají se domů. My si ještě najdeme pár minut na sebe.

Do kabiny přitom chodíš často jako první. A kvůli vašim dýchánkům leckdy odcházíš jako poslední…
Snažím se dorazit nejpozději hodinu a půl před tréninkem. Udělám si kafíčko, nachystám si hokejku… Až poté se jdu převléct do montérek. Rád si udělám svoji pohodičku. Je mi osmatřicet, musím se o své tělíčko postarat, nepodcenit strečink.

• Od koho dostal v NHL největší hit?
• Co se naučil od Briana Leetche a Raye Bourquea?
• Jaké bylo hrát po boku Alexe Ovečkina?
• Kde se mu nejvíc líbilo při jeho putování hokejovou Evropou?
• Odpovědi na tyto a další otázky naleznete v prvním vydání Sparta Magazinu!